B O J Z B L Í Z K A:
Techniky boje beze zbraně a střelby na velmi krátkou vzdálenost.
Uvedené obranné techniky jsou vlastně kombinacemi několika bojových stylů, přičemž sem byly zařazeny pouze ty nejúčinnější, které byly navíc pečlivě přizpůsobeny pro účely boje proti teroristům i záchranných akcí na osvobození rukojmí. Techniky boje beze zbraně i techniky střelby zde uvedené jsou určeny výhradně pro boj zblízka, pro případy, kdy nelze užít žádných konvenčních metod boje. Příručka Boj zblízka obsahuje:
Zásady boje beze zbraně
Psychickou přípravu
střelbu na velmi krátkou vzdálenost - pro pokročilé
Boj v místnosti a přepadové akce v omezeném prostoru
Zadržení střelné zbraně a odzbrojení protivníka
Chování a dění po přepadu
Jednání a zacházení s rukojmími nebo zajatci
„Boj zblízka“ je příručkou zásadního významu nejen pro členy operačních týmů, ale i pro organizátory, velitele, zásobovače a taktické instruktory. Tato kniha bude ku prospěchu nejen týmům SWAT/HRT, ale i protidrogovým jednotkám, tajným agentům, vojenské policii i pochůzkářům. Techniky uvedené v této knize jsou snadno pochopitelné, je možno se jim brzy naučit a v praxi jsou velice účinné.
Boj beze zbraně a zvláštní výcvik se zbraní je potencionálně velice nebezpečný druh činnosti a při nácviku bez řádné organizace nebo bez dozoru zkušeného instruktora by mohlo dojít k vážným zraněním nebo i k usmrcení kolegy. Tréninkovým metodám uvedeným v této knize, by se měli učit pouze pečlivě vybraní a řádně vycvičení muži pořádkových a vojenských jednotek pod přísným dozorem kvalifikovaných instruktorů a velitelů týmů. Každý jednotlivý muž, který prochází výcvikem pro zvláštní operace by měl jednat jako bezpečnostní technik a měl by neustále bedlivě sledovat, nejsou-li náhodou porušovány bezpečnostní předpisy.
Autoři a všichni ostatní, kteří přispěli svými znalostmi k vydání tohoto materiálu, odmítají jakoukoli zodpovědnost za případné zneužití těchto výcvikových materiálů. „Boj zblízka“ byl původně určen pro účely výcviku kvalifikovaných a zkušených členů bezpečnostních nebo vojenských sborů, aniž by bylo úmyslem autorů znesnadnit jim práci tím, že by se příručka dostala do nepovolaných rukou.
1. PŘEHLED
Boj zblízka obsahuje veškeré způsoby boje a rozvíjí schopnosti, které je nutno ovládat nejen pro to, aby člověk přežil střetnutí s nepřítelem, ale pro to, aby zvítězil, a zvítězil rozhodujícím způsobem. Výuka zahrnuje širokou oblast způsobů boje, které je nutno si osvojit, od boje beze zbraně, přes bojovou střelbu až po pokročilé způsoby týmové práce a spolupráce. První část této se věnují boji beze zbraně, v části IV. Jsou uvedeny nebezpečnější až smrtící techniky.
BOJ ZBLÍZKA - BEZE ZBRANĚ
Dříve, než se čtenář vrhne na techniky boje zblízka, měl by se seznámit se základy, na nichž tyto techniky spočívají. Boj beze zbraně má sice „ve skutečném životě“ jen málo společného se způsoby boje uváděnými na stříbrném plátně, oba způsoby však vycházejí z orientálních bojových umění. Tím však veškerá podobnost naprosto končí. Choreografové hollywoodských bojových scén si vybírají techniky, které jsou vizuálně nejpůsobivější a k vůli dramatickému efektu bojové scény neskutečně prodlužují. My jsme naopak vybrali ty nejjednodušší a nejbrutálnější techniky, jejichž pomocí lze ukončit konfrontaci ještě dříve, než by se mohla vyvinout v jakýkoliv druh boje.
Techniky boje zblízka musí být takové, aby bylo možno je snadno zvládnout, provedení by mělo být co nejjednodušší, zároveň však musejí být natolik razantní, aby byly dostatečně účinné. Na konfrontaci, při níž jde o život, není nic krásného.
Orientální mistři velice dobře chápali a znali cenu opakování při nácviku různých bojových pohybů, neboť jen tak se z naučených technik mohly vyvinout reflexivní reakce. V současných programech výuky boje se zbraní a při nácviku sebeobrany v pouličních soubojích užíváme téže metody. Má-li se totiž naučená technika vybavit a účinně použít i v extrémně stressových situacích, musí být natrénovaná naprosto správným způsobem a mnohokrát nacvičena a procvičena. Policisté, kteří byli vycvičeni metodou důkladně propracovaných scénářů taktické střelby, mají daleko větší šanci přežít než ti, kteří se cvičili pouze ve střelbě na klasický terč. Ve stressové situaci dokáže podvědomí reagovat dobře nacvičeným způsobem daleko rychleji, než dokáže vědomá mysl vybavit techniky, uložené pouze v paměti. Je to známý mechanismus podmíněného reflexu. Totéž platí o souboji zblízka a boji beze zbraně.
Znalost bojových umění nebo kontaktních sportů je sice jakous takous výhodou, při pouličních soubojích by však byla zcela nedostatečná a již vůbec není zárukou přežití, není-li doplněna aplikacemi na skutečné situace. Ve skutečném životě neexistují v boji o přežití žádná pravidla ani hranice a není zde žádných rozhodčích. Ke konfrontacím dochází bleskurychle, bez varování, v temných zákoutích. Potom je nutno reagovat reflexně a účinně. Jediným způsobem, jak se naučit takto reflexně, je dokonale se naučit daným technikám, do detailu pochopit každý pohyb a často je opakovat v podmínkách co možná nejrealističtějších.
Náš program boje zblízka užívá sice prvků z juda, aikida, boxu a pouličního boje, jeho nejhlubší základy však najdete převážně v karate, které se navzájem liší různým provedením nebo i začleněním příslušných technik, filosofickým pojetím i tréninkovými metodami.
Některé styly dávají přednost měkkým krouživým pohybům, jiné naopak kladou velký důraz na techniky nohou a kopy. Podle našich zkušeností je k tomu, aby techniky boje zblízka byly skutečně účinné, nutné, aby se skládaly převážně z krátkých tvrdých úderů, které je možno provést velice rychle, a to i v nepříznivých podmínkách. Tomuto účelu nejlépe vyhovuje styl SHOTCKAN karate, který je sice stylem veskrze tradičním, klade však důraz převážně právě na tvrdé a rychlé techniky, které je nutno opakovat znovu a znovu, až se stanou zcela reflexními pohyby.
Tím však není řečeno, že by všichni nositelé černého pásu v SHOTOKAN karate byli v důsledku svého stylu a umění smrtícími živými zbraněmi. Mnohý černý pás utrpěl v pouličním boji hanebnou porážku z toho důvodu, že nepochopil „pravidla“ boje skutečného světa. Prvním pravidlem, které je nutné znát je to, že žádná pravidla neexistují a všechno se smí. V ostatních případech buď karatista přecenil vlastní schopnosti nebo podcenil protivníka.
Správné udržování rovnováhy je nezbytné nejen pro fyzický boj zblízka, ale i pro přesnou střelbu. A proto zde tak zanedbáváme techniky kopů. Avšak právě tak, jako eliminujeme všechny techniky, které mají nízkou nebo zanedbatelnou účinnost, nezříkáme se jakékoli techniky, která by mohla mít své opodstatnění ve specifických podmínkách. Boj bývá rychlý a nelze předvídat, k jakým situacím může dojít. Proto čím širší repertoár technik člověk ovládá, tím větší má šanci nejen přežít, ale i v boji zvítězit.
Samozřejmě, že nestačí si tuto knihu přečíst. Techniky je nutno se pečlivě naučit a neustále je opakovat, stokrát, tisíckrát, a to doslova, až vám přejdou do krve jako ostatní běžné denní činnosti.
ÚLOHA BOJE ZBLÍZKA PŘI ZVLÁŠTNÍCH OPERACÍCH
Každý student, který se zabývá historii vojenství dobře ví, že boj muže proti muži je součástí bojového výcviku již od úsvitu věků. Tento výcvik vždy byl a dosud je výtečným prostředkem k získání sebekázně, dobré fyzické kondice, činorodosti a schopnosti kontrolované, řízené agresivity bojovníků.
Mnohé policejní i vojenské sbory zařazují do svého výcvikového programu prvky a techniky karate, juda a boxu. Jedním z nejvýznamnějších a nejprospěšnějších výsledků tréninku v oblasti bojových umění je sebedůvěra, kterou člověk získává z fyzické převahy nad ostatními. Přichází také uvědomělé poznání, že v boji není místa pro hněv a že není radno přestat se ovládat. Ruku v ruce se ztrátou rozvahy totiž přichází iracionální chování a neadekvátní jednání, které může vést jedině k porážce. Ve skutečném životě bude člověk, který má dostatek důvěry ve své schopnosti, při fyzickém ohrožení vykazovat více sebeovládání a v daleko méně případech bude reagovat nepřiměřeně.
Dnešní mužská populace téměř zcela postrádá tak důležitý povahový rys pro tyto situace , jako je bojový duch. Po dlouhá období byl v minulých staletích každodenní běžný život vlastně neustálým bojem o přežití. Civilizace, zákony a ustálená pravidla chování potlačila mnohé základní bojové instinkty. Muž, který hodlá vstoupit na kolbiště, musí v sobě probudit onoho bojového ducha. Již gladiátoři ve starém Římě museli projít bojovým výcvikem a teprve pak jim bylo dovoleno bojovat v aréně na život a na smrt.
Boj zblízka, bojová umění a tréninkové programy boje beze zbraně jsou účelnými prostředky k tomu, aby se probudil tento dřímající lev , aby v sobě muži našli chuť bojovat a přitom dokázali ovládnout a účelně řídit svou agresi žádoucím směrem a způsobem. Bojovník se musí naučit správně pracovat s touto schopností a vlastně stránkou své povahy jako s parním ventilem.
Nechť se však čtenář nedomnívá, že boj beze zbraní je univerzálním lékem na všechny potíže. V jistých situacích je nezbytné uchýlit se i k smrtícím taktikám, například k tomu, aby byl použit ostřelovač nebo ke střelbě na velmi krátkou vzdálenost. Za boj zblízka se v některých oblastech považují pouze nesmrtící techniky, ve skutečnosti však tento název zahrnuje všechny druhy boje na velmi krátkou vzdálenost - smrtící i nesmrtící. Záleží pouze na tom, jak člověk v tom kterém okamžiku zhodnotí danou situaci, jak se rozhodne a jaký způsob bude právě v té chvíli považovat za oprávněný.
Zvláštní jednotky určené pro osvobozování rukojmí (HRT), již dávno poznaly, že je třeba ovládat alespoň některé formy boje beze zbraní, které by mohly být použity v případech, kdy použití smrtících prostředků je buď riskantní nebo ne zcela oprávněné. To se týká například situací, kdy jsou zločinci buď neozbrojení, nebo nezletilí, kdy rukojmí propadají panice a není možné odhadnout, jak se zachovají nebo v případě, že se do akce nevhodně vměšují kolemjdoucí či shromážděný dav přihlížejících.
Jedním z takových případů je například usměrnění a zneškodnění rodinných příslušníků při zatýkání zločince doma. Obdobná situace může nastat v případě, že rukojmí byli drženi v zajetí tak dlouho, že se mezi nimi a únosci vyvinul jistý druh sympatií (Stockholmský syndrom). V obou případech může dojít k tomu, že se neozbrojení, emočně vybuzení civilisté budou snažit zabránit přepadové jednotce ve zneškodnění nebo ve střelbě na ozbrojené teroristy nebo zločince.
Může se také stát, že zbraň, která měla být použita, selže a delikvent je příliš blízko, než aby bylo možno sáhnout po jiné zbrani. Členové přepadového oddílu musí umět jednat reflexně v útoku i v obraně tak, aby dokázali přemoci útočníka i bez použití střelné zbraně. Nebo alespoň odrazit útok tak, aby získali čas a prostor pro uvedení své zbraně znovu do provozu.
PŘIZPŮSOBIVOST A PRUŽNOST ROZHODOVÁNÍ
To jsou klíčové body veškerého taktického plánování, které vyžaduje širokou paletu možností, z nichž je možno vybírat. Techniky boje beze zbraní tohoto programu boje zblízka rozšíří a vhodným způsobem doplní techniky a taktiky, které již zvláštní oddíly ovládají.
STŘELCI - OCHRÁNCI
Střelec je obvykle muž ( nebo více mužů), který je při operacích SWAT/HRT nejspíše schopen zneškodnit delikventy, když je nutno použít smrtící síly. Obvykle se vybírají z dobrých střelců na velmi krátkou vzdálenost, kteří v týmu pracují. Je pouze logické, že se pro tuto práci vybírají nejlepší z mužů - a někteří prostě střílejí lépe než ostatní.
V případech, kdy je zvláštní oddíl vysílán do akcí, při nichž bude třeba zneškodnit delikventy, kteří „pravděpodobně“ nebudou ozbrojeni, to jest například v sídlech gangů, při pouličních nepokojích nebo vzpourách vězňů, musí členy týmu, kteří jsou určeni ke zneškodnění delikventů holýma rukama, krýt ozbrojení střelci. Ozbrojená ochrana neznamená střelce s dlouhými puškami ani ostřelovače rozmístěné v prostoru. V těchto případech je každému jednotlivému muži beze zbraně přičleněn jeden anděl strážný v podobě střelce s pistolí. Jestliže se situace vyhrotí, nebo jestliže delikvent sáhne po zbrani, předejde se tímto opatřením zbytečným ztrátám na životech nebo se alespoň ušetří spousta času.
2. ZÁSADY VÝCVIKU
Stejně jako u všech jiných druhů výcviku i zde existují jisté nezbytné podmínky, které v případě, že jsou splněny, mohou značně uspíšit proces výcviku. Původní fotografie ukazují mnohé prvky tréninku boje zblízka, o dalších se však musíme zmínit slovem.
TÝM
Všichni členové pořádkových nebo vojenských jednotek zvláštního nasazení musí prodělat ucelený výcvik boje zblízka, nejen tedy pouze nácvik přepadových situací. Obvodní jednotky, kontrolní orgány, ostřelovači, velitelé, radisté i lékaři a zdravotnický personál by měli mít alespoň základní průpravu v boji zblízka a obzvláště v oblasti boje beze zbraní. Je sice pravda, že nejpotřebnější bude tento výcvik u jednotek přepadových, avšak boj zblízka by se měl stát základním součástí výcviku všech jednotek zvláštního nasazení.
K tomu, aby byl nácvik co nejplynulejší a nejrychlejší, by bylo vhodné, aby všichni členové daného týmu měli následující vlastnosti:
dobrou fyzickou kondici
inteligenci, psychickou stabilitu a zralost
silnou osobní motivaci
chuť se učit a trénovat
schopnost individuálního myšlení a smysl pro součinnost a spolupráci v týmu
Důležitou součástí nácviku boje zblízka je zlepšování fyzické kondice a posilování, protože aspekty boje beze zbraně jsou už svou přirozenou povahou ryze fyzické. Člověk by měl mít nejen dostatek tělesné síly a vytrvalosti, ale musí být také rychlý, ohebný a pružný. Všichni členové jakéhokoli týmu by měli aktivně provozovat nějaký sport nebo jinou činnost, která zvyšuje celkovou odolnost organismu a posiluje hlavně partie trupu. Pak může být čas, určený k doplňujícími tréninku boje zblízka využit strečinkem a cvičeními posilujícími specifické svalové partie nebo jednotlivé svaly.
Nedoporučujeme před nácvikem samotného boje zblízka jako přípravné cvičení běh na deset mil. Tým nesmí být unaven, ale naopak odpočinutý a zcela tělesně i psychicky bdělý, aby se mohl naučit novým technikám rychle, řádně a bez zbytečného přemáhání únavy. Samotný nácvik boje zblízka je dost náročný a není třeba se předem příliš rozcvičovat. Zcela postačí 10-15 minutová zahřívací rozcvička, složená převážně ze strečinkových prvků.
INSTRUKTOR
Ne každý nositel černého pásu v oblasti bojových umění je dobrý instruktor pro nácvik boje zblízka, právě tak, jako ne každý mistr ve sportovní střelbě je dobrým instruktorem taktické střelby. Instruktor pro boj zblízka by měl mít tyto vlastnosti a kvalifikace:
důkladnou přípravu v nácviku boje beze zbraní
dobré znalosti o moderních zbraních a výzbroji vůbec
zevrubné praktické znalosti v taktice boje v malých skupinách
výtečnou schopnost komunikace a být učitelem
schopnost demonstrovat vše, čemu vyučuje
odpovídající tréninkové vybavení
osvědčený specifický tréninkový program
zkušenosti a trpělivost
schopnost motivovat
Instruktor si musí umět získat respekt svých svěřenců již v prvních hodinách výcviku. To je možné pouze prostřednictvím své skutečné fyzické přítomnosti hlubokých znalostí, schopností demonstrovat to, čemu vyučuje a ochoty podělit se o své zkušenosti se všemi členy týmu.
VÝCVIKOVÝ PROSTOR
Výcvik boje zblízka je možno rozdělit do tří skupin:
1) Boj beze zbraní a obranné techniky
2) Střelba na velmi krátkou vzdálenost a boj v místnosti
3) Týmové taktické scénáře
Boj beze zbraní lze cvičit téměř kdekoli, venku, na cvičišti i v tělocvičně. Je však výhodné mít stálou tělocvičnu, kde je možné zavěsit boxovací pytle a rozložit po zemi žíněnky, není to však zcela nezbytné. Klíčovým faktorem je to, aby trénink probíhal bez zbytečného vyrušování.
Nácvik střelby vyžaduje však střelnici vybavenou taktickými terči a stěnami. O této záležitosti pojednává vyčerpávajícím způsobem „Trénink se zbraní po pokročilé“ pro jednotky určené k osvobozování rukojmí.
K tomu, aby byl trénink co nejrealističtější, je třeba vybudovat dům pro ostrou střelbu („zabijácký dům“), který má několik možných vchodů a umožňuje vypracovat několik různých komplexních scénářů osvobozování rukojmí. Tam, kde není možné takový dům vybudovat, bude muset stačit několik dřevěných stěn, vztyčených a rozestavěných ve vhodné kombinaci.
VYBAVENÍ
Tréninkové vybavení pro boj zblízka lez rozdělit do dvou kategorií: individuální přepadová výstroj a pomůcky pro nácvik boje zblízka.
Boj zblízka je nakonec možné trénovat v plné taktické výstroji včetně neprůstřelné vesty , zbraní, plynové masky, rukavic, kápí, vysokých bot a batohů. V počátečních stádiích tréninku je však daleko prospěšnější, kdy bude mužstvo trénovat pouze v kalhotách od uniformy , botech (vysokých) a flanelové košili.
Je důležité, aby se nové techniky učili bez vyrušování, rozptylování, a aby výstroj nebyla příliš těžká, takže by se cvičící příliš brzy unavil. Žáci budou schopni se lépe soustředit, jestliže se budou cítit pohodlně a nic jim nebude bránit či překážet v pohybu. Když však novou techniku již dobře ovládnou, musí nacvičit ještě její užití v reálných podmínkách, to znamená s plnou výstrojí, aby poznali omezení, které může zapříčinit zakrytí periferního vidění kápí nebo přílbou, aby si zvykli na omezenou možnost pohybu a na váhu výstroje, která také ovlivňuje rychlost a rozsah pohybů.
Tréninkové pomůcky pro nácvik boje beze zbraně jsou: boxovací pytle, úderové rukavice, boxerské rukavice a přílby, chrániče k nácviku úderů; gumové nože a pistole, žíněnky pro nácvik pádů, tenisové míčky, kterými po sobě cvičenci házejí a tím si cvičí reflex pro úhybné manévry a rychlost reakcí.
Také staré zbraně, které již nefungují, je možno dobře využít k nácviku odzbrojování delikventů. Při těchto příležitostech zbraně obvykle upadnou na zem nebo jsou odhozeny stranou. K tomu se ideálně hodí staré, rozbité a nefunkční zbraně. Je však dobré je označit například výrazným barevným nátěrem, aby nebylo možné je zaměnit za zbraně skutečné.
Nesmíme zapomenout na poslední součást tréninkového vybavení pro boj zblízka - plnou lékárničku. Při nácviku boje zblízka je téměř nemožné vyhnout se občasnému fyzickému kontaktu a členové přepadových oddílů jsou přece jen poměrně bojovné povahy. Není tedy nouze o šrámy, tržné rány, modřiny a boule, z nichž některé vyžadují ošetření. Sáčky s ledem do značné míry omezí vznik opuchlin a otoků, takže se dotyčný může vrátit k tréninku poněkud dříve, než kdyby nechal přírodě volný průběh a tudíž příliš mnoho nezamešká. Také pružné obinadlo se mnohokrát dobře hodí ke zpevnění vykrouceného zápěstí nebo podvrtnutého kotníku.
Je nutné vynaložit co největší úsilí, aby nedošlo ke zbytečným poraněním a na cvičence bedlivě dozírat. Avšak přes veškerou snahu je téměř nemožné některým zraněním zabránit. Je to kombinace Murphyho zákona a humanity.
PROGRAM NÁCVIKU BOJE ZBLÍZKA
Boj zblízka by měl být jednou z prvních fází základního výcviku týmu. Měl by následovat bezprostředně po základním výcviku se zbraní a ještě před výcvikem pokročilých technik jako je vniknutí do objektu s pomocí výbušnin, výsadek z helikoptéry nebo přepad letadla.
Schopnost vniknout do objektu a ovládnout prostor je základním prvkem operací SWAT/HRT. Aspekty boje beze zbraně a boje zblízka naučí muže těchto oddílů rychlosti, smyslu pro rovnováhu a pohybu se zbraní.
Boj beze zbraní a střelbu na velmi krátkou vzdálenost je možno vyučovat odděleně jako dva různé druhy tréninku, v konečné fázi je však nutno oba druhy výcviku spojit tak, aby celkový trénink odpovídal realitě a situacím, které se vyskytují ve skutečném životě.
Pouze aplikace rozličných jednotlivých technik v týmové práci a praktických situacích mohou mít pro úspěch akce skutečnou cenu.
Minimální tréninkový program boje zblízka pro policejní týmy SWAT sestává z desetidenního soustředěného výcviku, kdy se dopoledne cvičí střelba a odpoledne boj beze zbraní. Kdyby se totiž trénoval boj beze zbraní jako první v pořadí, mohlo by se stát, že cvičenci budou mít ruce a zápěstí příliš unavené nebo dokonce bolavé, takže by nebyli schopni dobře střílet.
Prvních pět dnů bude věnováno výuce základních bojových technik a opakování z oblasti rychlé reaktivní střelby. Dalších pět dnů se bude intenzivněji trénovat a nacvičené techniky se budou provádět v podmínkách zvýšené zátěže či stressu, např. s plnou výstrojí, s osobami kladoucími větší odpor, útočníci budou agresivnější nebo silnější, nácvik vniknutí do objektu s ostrou střelbou a mnohočetné terče.
Vojenské a národní protiteroristické týmy by měly věnovat deset dnů pouze základnímu kursu a pokračovat dalších deset dnů Programem pro pokročilé, Mezi jednotlivými programy by měli mít žáci dostatek času k poléčení všech boulí a šrámů i proto, aby se naučené dobře vrylo do paměti. Každý jednotlivý program by měl být zakončen zkouškou (testem), aby bylo možno posoudit dosažené vědomosti a schopnosti dalších účastníků i úspěšnost a efektivitu práce instruktorů.
Je třeba, aby všichni členové týmu i nadále čas od času prošli dalším kursem, který by jim pomáhal oživovat a udržovat si již získané schopnosti a zkušenosti v boji zblízka. Tyto techniky se mohou stát reflexními pouze neustálým opakováním a praxí. Dvakrát do roka by se měli zúčastnit speciálních kursů také instruktoři, aby si známé techniky vylepšili a případně se naučili dalším, novým technikám.
ZÁSADY BOJE BEZE ZBRANĚ
Je téměř nepředstavitelné, že by bylo možno se při pouličních soubojích a bojích beze zbraní řídit jakýmikoli pravidly. Jestliže však za první zásadní pravidlo prohlásíme zásadu, že „neexistují žádná pravidla“, pak můžeme stanovit i některé další zásady, které mohou významným způsobem ovlivnit výsledek konfrontace.
Následující zásady by měli znát a nazpamět umět všichni účastníci výcvikových programů boje zblízka nebo sebeobrany.
1) NEBOJUJTE ČESTNĚ - při těchto střetnutích naprosto nejde o sportovní utkání, obzvláště tehdy, jedná-li se o boj se zločinci nebo nebezpečnými indiviuy. Máte-li po ruce cokoli, co je možné použít jako zbraň, nebojujte holýma rukama. Neváhejte použít i zablokovanou nebo nenabitou pistoli či samopal - jako kyj. Jako improvizovaných zbraní je možno použít lahví, cihel, kamenů, holí, tyčí, bagančat atd. Bodejte, kopejte, dupejte, případně i kousejte. Dokažte útočníkovi, že pouliční boj a špinavé taktiky jsou vaší parketou a že je ovládáte lépe než on.
2) ÚTOČTE NA VITÁLNÍ MÍSTA - při konfrontaci s útočníkem, který je hotov vás zabít, neztrácejte zbytečně čas „údery pod pás“. Bylo již jasně řečeno, že zde neexistují žádná pravidla, proto útočte na nejzranitelnější a nejcitlivější místa, která znáte: oči, hrdlo, rozkrok nebo jakékoli slabé místo, které může útočník mít jako své specifikum a které vám vystaví (viz kap. 5).
3) ÚTOČTE NA ÚTOČNÍKA - snažte se nebýt pouze v defenzivě. Nic nepřekvapí útočníka tolik jako skutečnost, že sám padá do jámy, kterou si svým útokem vykopal. Prudký protiútok může být rozhodujícím prvkem a strategií vedoucí k vítězství. Zpočátku bude možná nutno uchýlit se k blokům a úhybným manévrům, avšak čím dříve přejdete do protiútoku, tím dříve boj skončí.
4) JEDNODUCHÉ TECHNIKY - nepleťte si techniky pohledné s technikami účinnými. Protiútoky nechť jsou jednoduché, přímé, prudké a účinné. V rychlém boji muže proti muži je možno spoléhat pouze na nejjednodušší techniky, uplatněné bez váhání, nemilosrdně a vší silou, kterou jste schopni vyvinout.
5) POHYB PŘI ÚTOKU - téměř nikdy nestačí ke zdolání protivníka jediný úder. Po počátečním protiútoku musí následovat série účinných technik, uplatněných s řízenou (kontrolovanou) agresivitou, dokud není útočník úplně poražen. Při konfrontaci s několika útočníky je třeba nesmírné pohyblivosti, je nutno rychle přecházet od jednoho útočníka ke druhému, tak, aby neměli čas se zformovat do jakéhokoli skupinového postavení.
6) BUĎTE PŘIPRAVENÍ NA TO, ŽE BUDETE PORANĚNI - bez ohledu na délku a zkušenosti tréninku, musíte být připraveni na to, že nějaký ten úder zinkasujete. Zločinci, gangsteři, překupníci drog nebo teroristé nejsou žádní beránci. Je sice pravda, že se jen zřídkakdy vyznačují odvahou nebo bojovým uměním, bývají však zhusta suroví a mají jisté zkušenosti z pouličních rvaček. Nikdy protivníka nepodceňujte!
7) NENECHTE SE SRAZIT ÚTOČNÍKEM K ZEMI - za každou cenu se snažte zůstat na nohou, snažte se udržet rovnováhu a schopnost pohybu. Jestliže upadnete, budete s největší pravděpodobností brutálně zkopáni, obzvláště v případě, že je útočníků několik. Jestliže útočník upadne, nedovolte mu vstát - užijte kopů a technik úderů patou (dupání), jimiž jej nyní již velice rychle zneškodníte.
8) PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA - zahrnuje přehled správných způsobů sebeobrany proti možným útokům. Ačkoliv člověk nemusí mít vždycky čas na fyzický trénink, může si v duchu pravidelně procházet nejrůznější případy a scénáře „co kdyby?!“. Tato psychická příprava může dobře posloužit k tomu, aby se příslušné reakce staly podmíněnými reflexy na úrovni podvědomí. Zároveň pomáhá udržovat vysokou úroveň bojové pohotovosti a bdělosti.
Těchto osm klíčových zásad by měli všichni účastníci kursů boje zblízka znát nazpamět a v úvodu každé výcvikové hodiny si je nahlas přeříkat. Zapamatujte si:
Nebojovat čestně
Útočit na vitální místa
Útočit na útočníka
Jednoduché techniky
Pohyb
Připraven na zranění
Nenechat se srazit k zemi
Psychická příprava
PSYCHICKÝ TRÉNINK PRO ÚČELY SEBEOBRANY
Tato kapitola by měla být ku pomoci instruktorům boje zblízka nebo členům zvláštních jednotek, které byly pověřeny výukou sebeobrany. Tato výuka je určena: členům policejních hlídek, průzkumníkům, tajným agentům, diplomatům, členům vojenských nebo zastupitelských sborů, sloužícím v cizině, a současně příslušníkům členů všech zmíněných profesí.
Přepadové oddíly zvláštního určení mají obvykle při své práci tu výhodu, že jdou do akce předem informováni, ozbrojeni a psychicky patřičně naladěni pro úkol, který je čeká. Ti ostatní mohou mít méně štěstí a budou muset správně zareagovat na překvapivý, nečekaný útok, při němž nezbyde čas na psychickou přípravu. Většina lidí reaguje na útok nebo ohrožení panikou a zmatkem. V této kapitole tedy naznačíme některé ze všeobecných zásad, které je nutno v případě nutnosti sebeobrany brát v úvahu.
Psychický trénink má několik stupňů. První stupeň, který je základním kamenem celé další stavby je přijetí faktu, že „se to může stát i mě“. Tím jsme vstoupili do reálného světa, přijali jsme skutečnost, že život ve městě je riskantní a můžeme začít s procesem psychické i fyzické přípravy.
Jestliže jsme akceptovali tu skutečnost, že se můžeme stát objektem násilí či zločinu a nechceme hrát roli oběti, musíme akceptovat i to, že máme právo se bránit jakýmkoliv způsobem. Nikdo na světě nemá právo se dotknout, zranit nebo znásilnit jiného člověka, jeho dítě nebo členy jeho rodiny, a právě myšlenka na něco takového by měla být spouštěcím mechanismem jasného rozhodnutí k obraně. Tyto primární, bytostné instinkty jsou bohužel často beznadějně pohřbeny pod silnými vrstvami „civilizace“, což jde až tak daleko, že mnozí jedinci nedokáží nalézt ten pravý spouštěcí mechanismus nebo se bojí jej užít. Tento obranný instinkt, základní pud k přežití, je nutno znovu nalézt, naučit, vypěstovat, přizpůsobit podmínkám a procvičit. To je možno uskutečnit pouze prostřednictvím realistických a účinných programů výcviku sebeobrany, při nichž je žák konfrontován s širokou paletou simulovaných útoků. S útoky, které znovu uvedou v činnost spouštěcí mechanismus dříve zcela přirozených reakcí včetně šoku, zuřivosti, odporu i strachu.
Strach je velice zdravým obranným mechanismem,vestavěným do lidské psychiky, který nás chrání před poraněními, obzvláště v těch případech, kdy se musíme vypořádat se situací, která přesahuje naše schopnosti. Klasickým případem je zde strach přiblížit se k okraji útesu, čímž se vyhneme nebezpečí, že bychom spadli dolů. Z hlediska sebeobrany se tato situace rovná úniku z nepříjemného prostředí, dál od nepříjemných sousedů a nižších vrstev obyvatelstva, čímž se snažíme vyhnout nepříjemným či nebezpečným konfrontacím. Strach má však nejen pozitivní, ale i negativní účinky na lidské chování. Z pozitivního hlediska nám pomáhá vyhnout se nebezpečí nebo způsobí vyplavení adrenalinu a tím aktivizuje lidský organismus do boje. Jestliže však dojde k negativní reakci, pak nás strach zcela ochromí, propadneme panice a jednáme zcela zmateně. Vyplavení adrenalinu se ohlašuje zrychleným pulsem, nervovým napětím, vypnutím hrudi, pocitem tepla až horka, zarudnutím kůže (hlavně v obličeji) a naprostou bdělostí uvědomování. V tomto stavu je lidský organismus v pohotovosti a připraven buď k boji nebo k útěku (tzv. „fight or flight“), kdy je člověk schopen nevídaných výkonů rychlostních i siláckých - pokud člověk strachem netuhne.
K tomu, abychom překonali nebo alespoň ovládli pocit strachu (hlavně strachu z neznáma), nepropadli panice a dokázali účinně reagovat, musíme pochopit to, jakým způsobem přepadení vlastně dochází a jak se co nejúčinněji bránit. Celistvý proces sebeobrany není pouhou výukou dokonale technicky a elegantně prováděných pohybů. Je v něm obsaženo zevrubné studium skutečných útoků, protiútoků, a pak realistických simulací různých situací. V okamžiku, kdy si žák uvědomí, že všechny útoky mají některé společné a všeobecně platné znaky, a když pozná, že je schopen útočníka zneškodnit, probudí se v něm nový druh sebevědomí a síly.
Zlost je další emocí, která může mít buď pozitivní nebo negativní vliv na lidské chování. Bývá příčinou zaslepeného nelogického jednání, ale na druhou stranu dodává organismu energii k protiútoku. Potenciální obět znásilnění má veškeré právo pociťovat při přepadení strach i zlost. Tyto velice silné emoce je však třeba správným způsobem využít a nasměrovat tak, aby spojení prudkosti a energie sloužilo k účelům zničujícího protiútoku. Tento proces či vlastnost je známa pod názvem řízená agrese.
Jedinec, který není zvyklý na situace, kdy je proti němu použito násilí, bývá při náhlém útoku ochromen strachem a překvapením do té míry, že není schopen pohybu. Tento moment však musí být bez prodlení překonán nějakou pozitivní, asertivní akcí, která by zapůsobila jako spouštění obranného mechanismu. V nejnovějších programem výcviku sebeobrany na území celých Spojených států se v současné době vyučuje tzv. „předehra“ defensivně ofenzívní akce, která spočívá v tom, že žák vykřikne velice silným hlasem s autoritativním přízvukem „NE!“. Jestliže se přepadení rozhodne bránit, musí se z oběti stát agresorem. Protiútok musí být prudký, silný a účinný.
Tato řízená agrese prudkého, silného protiútoku nepřichází sama sebou a pro mnohé je velice nesnadné ji v sobě probudit. To platí obzvláště v případě, že se jedná o ženy, které byly po dlouhá staletí společensky vedeny k tomu, aby byly starostlivé, láskyplné a jemné. Není vyjímkou, že je žákyně kursu sebeobrany přesvědčena o tom, že není v její moci chovat se tak agresivně, jak od ní instruktor vyžaduje. Jedná se hlavně o případy, kdy má použít techniky tak zraňující a bolestivé jako je bodnutí do očí, kop do rozkroku nebo dupnutí patou na hlavu již ležícího útočníka. Může to dojít tak daleko, že se žákyně obává, aby útočníkovi příliš neublížila. V těchto případech je na instruktorovi, aby žákyni graficky znázornil, co se stane, když se nebude bránit, předvede brutální útok na ostatních přítomných ženách a pak na žákyni samotnou provede několika simulovanými útoky za podpory účastníků kursu a ostatních instruktorů. Členům policejních hlídek stačí pouze si prostudovat různé typy útoků, které kdy byly provedeny na území Spojených států a jejichž terčem byli policisté.
Instruktoři, kteří při výcviku hrají úlohu „útočníka“, musejí umět věrně napodobit skutečné útočníky a to jak po stránce fyzické, tak i po stránce verbální a výrazové. Tito útočníci musejí také realisticky reagovat na protiútok vedený žáky, ačkoli jsou oblečeni do ochranného oděvu a mají chrániče. Jedině takto poznává žák hrubé výrazy a násilnické chování, které provází každý skutečný útok a nestane se jim pak, že by byli natolik šokováni, kdyby došlo ke skutečnému přepadení, že by nebyli schopni reagovat. Navíc - získá žák obrovské sebevědomí, které provází skutečnost, že je nejen schopen se ubránit, ale dokonce nad útočníkem zvítězit.
Hranými a simulovanými útoky se žáci učí zvážit síly a schopnosti útočníka a odhadnout pravý čas k protiútoku. Bývá to např. chvíle, kdy si sexuální násilník svléká nebo rozepíná kalhoty, či když lupič natahuje ruku po podávané peněžence nebo náprsní tašce. Hrané situace stírají nádech tajemství a spolu s ním i značný díl strachu, což hraje při pouličních přepadeních značnou roli. Nezapomeňte, že z neznámého máme vždy největší strach.
Po krátkém tréninku je nutno učit žáky psychické přípravě na teoretické úrovni útoků a protiútoků. To je to,. Co vyjadřujeme slovy „Co kdyby ...?“ Všichni policisté by měli být vyučeni v užívání téže techniky. Když hlídkují v ulicích a vstupují do nebezpečných oblastí města, nebo když dojde k pouličním nepokojům, měli by si rychle v duchu projít celou řadu „Co kdyby ...?“ . Ta by mohla znít např. takto: „Co kdyby za rohem někdo číhal ...?“ „Co kdyby sáhl po zbrani, až k němu přistoupím ...?“ „Co kdybych uslyšel výstřely z pušky ...?“ Odpovědí je pak vyhledání úkrytu, uchopení zbraně do ruky, odpověď na střelbu střelbou, přivolání posil atd.
Jiné osoby mohou podobně rozmýšlet při joggingu v parku, ve chvíli, kdy musejí přejít kolem party pankáčů, když se ocitnou v metru se skupinou podezřelých individuí, při vstupu do setmělých garáží, v případech, kdy je slyšet v domě podezřelý hluk. Tím, že si budete v duchu přehrávat možné situace a vlastní plán, jak je vyřešit (uprchnout, bojovat nebo volat policii), vštípíte si tato řešení do podvědomí a zvýšíte tak šanci reagovat správně i ve stressové situaci. V případě, že dojde k přepadení, budete mít již od samého počátku alespoň o jeden krok náskok před útočníkem. To není paranoidní blud, to je prostě jen určitý druh přístupu k možné situaci.
Při rozhodnutí bojovat však musíte počítat s případným zraněním nebo s tím, že budete muset také nějaký úder přijmout. Obzvláště to platí tehdy, jsou-li ve hře nože, rozbité láhve a jiné ostré předměty. Pravděpodobnost, že vás útočník pořeže nebo pobodá, je skutečně vysoká. Ani v případě neozbrojeného přepadení nebude nouze o modřiny, šrámy nebo pády. O jisté znecitlivění se postará vyplavený adrenalin, šok, zlost i strach o život. Je nutné odblokovat bolest z vědomé pozornosti rozhodným a prudkým protiútokem. V těchto chvílích je nutné vydržet trochu bolesti, aby nedošlo k horší újmě na zdraví, případně až trvalého charakteru, nebo dokonce k zabití, což se v bitkách a při znásilnění často stává.
Přijetím reálné skutečnosti a účinným tréninkem nabývá žák nového druhu sebevědomí a uvědomování. Žák je schopen rozpoznat potencionálně nebezpečná místa a vyhnout se jim. Dokáže si uvědomit případné náznaky útoku a včas uprchnout, vyhledat pomoc nebo se alespoň zavčas připravit k boji. Přijde-li útok bez varování, zcela překvapivě, vybaví se naučené reakce automaticky z podvědomí, aniž by o nich musel přepadený teprve přemýšlet. V průběhu boje se z původní oběti stává útočník se sice omezeným, avšak o to účinnějším repertoárem zneškodňujících protiútoků, bloků, úderů, kopů a bodů.
ANATOMIE LIDSKÉHO TĚLA
K tomu, aby se stal člověk úspěšným bojovníkem, je třeba vědět jen to, jak silný úder zasadit, ale také to, kam jej umístit, aby měl maximální možnou účinnost. Lidské tělo se skládá z podpůrné konstrukce nejrůznějších kostí,kterou drží pohromadě šlachy a svaly, obepínající a chránící životně důležité (vitální) orgány, které jsou často ještě ukryty pod vrstvou tuku. Některé kosti jsou křehčí a lámou se snáze než jiné, některé jsou opět důležité z hlediska struktury. Právě tak jsou některé orgány pro život naprosto nezbytné (vitální), zatímco jiné jsou citlivé (zranitelné) vůči úderu.
Terminologicky existuje jistý rozdíl mezi vitálními a zranitelnými místy. Doslovný význam výrazu vitální je „to, co je k životu nezbytně nutné“. V boji zblízka to může být kterékoli místo na lidském těle, na něž úder způsobí smrt nebo těžké zranění, tzn. okamžité zneškodnění útočníka. Zraněné místo nemusí být nutně vitální, čili životně důležitá oblast lidského organismu, jen prostě dobrý „příležitostný terč“, je to kterékoli místo na těle, kde lze způsobit bolest nebo zlomeninu, což v konečném efektu přispěje k porážce útočníka.
Existuje několik způsobů, jak v boji zblízka zvítězit. Výstřel na hlavu nebo na srdce útočníka obvykle (nikoliv však vždy) znamená rychlou smrt. O tomto předmětu pojednává podrobněji kapitola IV., která se týká střelby na velmi krátkou vzdálenost. Zde se soustřeďme na schopnost zneškodnit násilníka holýma rukama, nohama nebo jinou částí těla, kterou můžeme použít nějakým způsobem jako zbraň.
Účelem výcviku je naučit se uštědřit úder nebo sérii úderů, které zarazí útok v co nejkratší možné době, přičemž nemusí nutně dojít k přílišné újmě na zdraví. Prvořadým záměrem není útočníka zabít nebo zmrzačit, ale ZASTAVIT útok, případně hrozbu útoku. Při tom je možné, že nakonec nezbyde nic jiného než útočníka těžce zranit nebo i zabít, obvykle to však nebývá původním záměrem akce.
Existuje několik různých způsobů, jak člověka zneškodnit a učinit jej neschopným boje. Je možno útočit na některá nervová centra, např. mozek nebo páteř; na oběhový systém, který rozvádí pomocí krve kyslík do celého těla i do mozku; na dýchací soustavu, která se skládá z plic, průdušnice a hrtanu; nebo na kosterní soustavu, čímž se rozumí lámání a přerážení či proražení kostí. Aby byl účinek co největší, stanoví filosofie boje zblízka tu zásadu, že je nutno útočit současně a systematicky na několik těchto oblastí.
Předchozí odstavec možná vzbudil ve čtenáři dojem, že lidské tělo je velice křehké, zranitelné a snadno podléhá útokům zvenčí. To je sice do jisté míry pravda, ale na druhou stranu je toto tvrzení od pravdy na míle vzdáleno. Člověk může učinit druhého člověka neschopným boje velice snadno, avšak pouze tehdy, naskytnou-li se mu k tomu ideální podmínky. Tvrdý útočník však nemá nikterak v úmyslu nechat se lehce zdolat. Člověk (jako živočišný druh) byl obdařen jistými schopnostmi a atributy, které mu pomohly přežít. Jsou to: funkční a plodný mozek; silné kosti, které chrání vitální oblasti organismu; silné, pružné a odolné svalové tkáně; tukové polštáře na různých částech těla; rychlé reflexy, činorodost a smysl pro rovnováhu; a smysly, které jej včas upozorní na hrozící nebezpečí. Když sledujete patnáctikolový boxerský zápas, pak si teprve uvědomíte, jak ohromné množství „ublížení“ je schopen lidský organismus snést, jestliže je správně vycvičen a nachází se v dobré kondici.
Při boji muže proti muži je nejdůležitějším kritériem právě kondice a trénovanost protivníka, na níž závisí jeho schopnost přežití. Po absolvování kvalitního výcvikového programu boje beze zbraně bývá člen oddílu zvláštního určení poměrně dobře vybaven po stránce fyzické i psychické a je schopen si poradit ve většině situací, které mohou nastat. Je však třeba vzít v úvahu i to, že případný útočník s největší pravděpodobností na ulici již vyrostl, že je jeho přirozeným prostředím, že již prožil celá léta mezi kriminálními živly a drsnými hochy nejrůznějších typů a přežil. K tomu přičteme „postgraduální“ trénink, který obdržel ve federálních či státních věznicích - „Folsomskou univerzitu“ nebo v podobných zařízeních. Dva roky až deset let strávených v tomto prostředí plném konfliktů mezi jednotlivými gangy a rasových problémů, v němž při boji o holé přežití konfrontuje své „bojové techniky“ s ostatními vězni, udělá téměř z každého muže tvrdého a nebezpečného protivníka.
Při výcviku boje zblízka je třeba se naučit nejen jak a kam udeřit, ale také tomu, jak odhadnout úmysly protivníka a jak si vytvořit příležitost pro útok na vitální místa. Následující kapitoly pojednávají o tom, jakým způsobem nejlépe útočit na tyto nejdůležitější anatomické oblasti.
VITÁLNÍ A ZRANITELNÁ MÍSTA LIDSKÉHO TĚLA
Oči, hrdlo a rozkrok, to jsou nejméně chráněná místa, na něž se obvykle útočí a nejčastěji se výuka soustředí právě na údery a techniky zaměřené právě do těchto míst. Jsou to výtečné fungující terče, avšak ostřílení pouliční rváči to dobře vědí a proto si je také při bitce nejlépe chrání. Člen oddílu zvláštního určení potřebuje přece jen širší znalosti, týkající se vitálních bodů či oblastí, aby nebyl při volbě a technikách útoků omezen na tak malý počet terčů. Útokem na tyto vitální oblasti způsobí protivníku maximální bolest při minimální námaze. Někdy stačí samotný pocit bolesti k tomu, aby útočník přestal být schopen bojovat, aniž by byl vlastně zraněn.
HLAVA:
a) oči
b) spánky
c) nos
d) spodní čelist
e) uši
f) hrdlo (ohryzek)
g) lební báze
Přestane-li útočník vidět, obtížně se mu pokračuje v boji. Údery na nos a na spodní čelist jsou velice bolestivé a snadno útočníka desorientují. Údery na lební bázi (spodinu lebeční) a do obou spánků mohou způsobit bezvědomí nebo i smrt. Úderem miskou dlaně na ucho nebo na obě uši lze prorazit ušní bubínek, což způsobí soupeři silnou bolest a ztrátu rovnováhy. Úder na hrdlo způsobí dušení, bezvědomí nebo i smrt.
TRUP:
a) klíční kost
b) hrudní kost
c) žebra
d) solar plexus
e) žaludek
f) ledviny
g) genitálie
h) páteř
Při střetnutí s urputným, popřípadě rozzuřeným útočníkem neexistuje stoprocentní záruka, že jediná rána postačí ke zneškodnění. Psychické rozpoložení a fyzická kondice mohou do značné míry oslabit účinek úderů, obzvláště pak úderů vedených na trup. Protivník se silnou konstrukcí a mohutným svalstvem bývá velice málo a pouze s obtížemi zranitelný konvenčními údery do prsou, na žaludek nebo na ramenní klouby a kosti. Avšak i takovýto mohutný útočník má tři zaručeně zranitelná místa: hrdlo, solar plexus a genitálie.
KONČETINY:
a) všechny klouby: ramenní, loketní, zápěstní, záprstní, klouby prstů, kolenní, kotníky
b) šlachy
c) nárt
d) holeň
Kosti ani klouby nejsou považovány na vitální oblasti z hlediska přímého ohrožení života, avšak zlomenina v těchto zranitelných místech nezřídka bezpečně ukončí boj. Zranění velkých kloubů jako jsou loket nebo koleno vyloučí z boje postiženou končetinu a tím útočníka odzbrojí ne-li zcela vyřadí a zneškodní, případně může dojít i k trvalému poškození.